O člověku a psu

Tentokráte jeden příspěvek o vztahu člověka a čtyřnohých přátel...


Všimli jste si někdy, kolik našich spoluobčanů žije ve společné domácnosti se zvířetem? Nyní nemám na mysli ptáky, hlodavce, rybičky a želvy, natož hady. O pavoucích nemluvím. Obávám se ale, že tomuto soužití se nikdo z nás neubrání. Hovořím o čtyřnohých přátelích - kočkách a zejména psech.

Nedivím se. Člověk je tvor společenský a nedobře se mu žije samému, zvláště pokud samota přijde nenadále. Mnoho našich spoluobčanů žije z důvodu nepřízně osudu osaměle. Možná tedy to je jeden z důvodů, proč si pořizují čtyřnohé domácí přátele. Z hlediska psychologického, ale i fyzického, je to velmi pozitivní a zdravý krok. Zvláště v okamžiku, kdy člověk soudně vybere tu správnou rasu a současně si uvědomí, že mu nastávají nejen příjemné chvíle, ale i určité povinnosti. Zejména pravidelné venčení (ale i úklid po …) Ostatně nejeden nový lidský vztah byl navázán na vycházce „přes psa“.

Člověk a pes – dvojice věrných a oddaných přátel odnepaměti, stejně jako spory mezi majiteli psů a jejich odpůrci. Nabýváte dojmu, že si přihřívám svoji polívčičku? Bingo! Také jsem majitel… Co to kecám! Také mám čtyřnohého přítele. Tolik projevů radosti, když přijdu domů! Nelze ji měřit ani na kila, ani na metry, litry či čas. Přátelství našich čtyřnohých přátel prostě nezná míru. Nechce hned vynést odpadky, skočit nakoupit, zabavit děti, podat támhleto, přidržet toto…Chce jen pozdravit, přivítat a podrbat třeba za uchem. Přitom jen příjemně vrní, chápe a nevrčí. Jen tiše čeká, až budu mít čas.

Vzpomněl jsem si na báseň slavného anglického básníka Lorda Byrona, který natolik těžce nesl ztrátu svého psa, že sedl a napsal krásné verše. A protože trocha poezie nikoho nezabije, tady je:

Když pyšný lidský syn se pod zem vrací,v němž svět, krom jména sotva něco ztrácí,

tu sochař v pompě smutku objednaný, říkáním hrobku zdobí bez příhany.

Když dílo skončí, nápis je tam vryt, ne čím mrtvý byl, ale čím měl být.

Však chudák pes, v životě přítel pravý, jenž první vítá, brání do únavy,

jenž celým srdcem patří pánu svému, bojuje, žije, dýchá jenom jemu,

má po smrti být odklizen jak cár, že pro nebe prý nemá duše dar-

zatímco člověk, hmyz ten! tvrdí směle, že jenom jemu patří nebe celé.

Ach člověče, ty jehož chvíle zkosí, ponížen otroctvím a zkažen mocí,

kdo zná tě dobře,odpor popadne ho, ty bídná hrstko prachu ožilého!

Tvá láska smilstvo je, věrnost prázdný sen, tvůj úsměv léčka, slovo podvod jen,

zlý od přírody, šlechtic leda rodem, ty ani té dobré šelmy nejsi hoden!

Vy, kdo ten prostý kámen uvidíte, jděte svou cestou, truchlit nemusíte.

Já jen, kde leží vyznačit jsem chtěl, nejlepší přítel, kterého jsem měl.

Přeji Vám i vašim čtyřnohým přátelům mnoho krásných společných chvil.

Autor: si přál zůstat v anonymitě (ale jeho jméno a příjmení je nám známé)