Jak je vidět z níže uvedeného grafu (pro zvětšení klikněte na obrázek) hlasující považují Zbýšov jak za "městys", tak i "vesnici" a s nevelkým odstupem je Zbýšov vnímán jako město. A co z toho plyne? Nic závažného a převratného... Průměrný životní styl obyvatel současného venkova a obyvatel z městských aglomerací se v České republice natolik sjednocuje (a unifikuje se stále více), že za stěžejní kritérium při posuzování, zda se jedná o venkov nebo město, bude nakonec hustota osídlení na kilometr čtvereční. A z tohoto pohledu Zbýšov je určitě městem...
Pro zajímavost Vám předkládám další kapitolu z mé někdejší studentské práce, kterou jsem nazval "Přerod vesnice v město".
První zmínka o osadě je v listině z roku 1280, kterou zemský maršálek Bohuš z Drahotúš daroval osadu Zbýšov (Zbiscowiz) své dceři Herce a oslavanskému klášteru, do něhož dcera vstoupila. Od té doby má Zbýšov vrchnost, dějiny a osudy společné s nedalekými Oslavany. Když pak v letech 1516 - 1526 klášter vyhořel, jeho statky i se Zbýšovem držel pan Kuna z Kunštátu a po něm Vilém z Kunštátu, který oslavanské zboží a s ním i obec Zbýšov zastavil před rokem 1547 Albrechtu Bošovskému z Polanky. Po změně majitelů jej získal sňatkem v polovině 17.století Arnošt hrabě Mollart. Ten roku 1712 prodal Oslavany – tedy i Zbýšov – starobrněnskému klášteru. Po jeho zrušení roku 1782 připadlo panství náboženskému fondu a ten, jej roku 1790 prodal dalším kupcům. V následujících letech se v držení tohoto panství vystřídalo několik majitelů, teprve v roce 1925 byl ze Zbýšova vytvořen zbytkový statek, který se stal majetkem bratrů Vincence a Bedřicha Holle z Vyškova.
V 18.století a na počátku 19.století bylo zemědělství výhradním zaměstnáním a zdrojem obživy téměř veškerého obyvatelstva Zbýšova. Rolníci tehdy tvořili naprostou většinu, z části doplňovanou řemeslníky, potřebnými k provozu zemědělského hospodářství. Byli to zejména kováři, kolaři, bednáři, mlynáři a občas zámečníci a tkalci. Ostatní řemeslníci se soustřeďovali v nedalekých městečcích Rosicích, Oslavanech a Ivančicích. Svým rázem je krajina kolem Zbýšova poměrně příznivá zemědělskému hospodářství. Jen mírně zvlněná krajina je proti severním větrům chráněná pahorky a lesy, lehká místy hlinito – písčitá půda průměrně dobré bonity umožňuje poměrně dobré výnosy. Příznivé je také mírné teplé klima, které umožňovalo pěstování mj. i vinné révy. Z odrůd ušlechtilé révy, pěstované v regionu stojí za zmínku zejména ryzlink, cinifadel, sylvánské modré a červený i zelený muškatel. Kromě těchto rozšířených odrůd se zde pěstovaly také druhy rév, které měly víceméně pouze charakter např. rybalka, klemica, porok dubinka a.j.. Pěstování révy postupně upadá, z důvodu pracné a nákladné péče o vinohrady a také importu levnějších vín z jižních částí Rakousko – Uherska, až nakonec se od druhé poloviny 19.století ve Zbýšově ani v okolí žádné vinice nevyskytují . Hlavními plodinami, které se v 18.století pěstovaly, byly zejména proso a pohanka, jenž byly postupně v 19.století vytlačeny pšenicí, žitem, ječmenem, bramborami a cukrovou řepou. Kukuřice se v hospodářství selských usedlostí začala prosazovat až na přelomu 20.století. Z hospodářských zvířat mívali sedláci i někteří z domkařů krávy a kozy, chov ovcí se zde výrazně nevyskytoval a od poloviny 19.století se rozšířil ve větší míře chov hus. Dále zde bylo běžné chování slepic, králíků a prasat, na nichž byla postavena obživa drobných rolníků i hospodařících havířů. (srov.Fojtík.K.:1961)
V 18.století a na počátku 19.století bylo zemědělství výhradním zaměstnáním a zdrojem obživy téměř veškerého obyvatelstva Zbýšova. Rolníci tehdy tvořili naprostou většinu, z části doplňovanou řemeslníky, potřebnými k provozu zemědělského hospodářství. Byli to zejména kováři, kolaři, bednáři, mlynáři a občas zámečníci a tkalci. Ostatní řemeslníci se soustřeďovali v nedalekých městečcích Rosicích, Oslavanech a Ivančicích. Svým rázem je krajina kolem Zbýšova poměrně příznivá zemědělskému hospodářství. Jen mírně zvlněná krajina je proti severním větrům chráněná pahorky a lesy, lehká místy hlinito – písčitá půda průměrně dobré bonity umožňuje poměrně dobré výnosy. Příznivé je také mírné teplé klima, které umožňovalo pěstování mj. i vinné révy. Z odrůd ušlechtilé révy, pěstované v regionu stojí za zmínku zejména ryzlink, cinifadel, sylvánské modré a červený i zelený muškatel. Kromě těchto rozšířených odrůd se zde pěstovaly také druhy rév, které měly víceméně pouze charakter např. rybalka, klemica, porok dubinka a.j.. Pěstování révy postupně upadá, z důvodu pracné a nákladné péče o vinohrady a také importu levnějších vín z jižních částí Rakousko – Uherska, až nakonec se od druhé poloviny 19.století ve Zbýšově ani v okolí žádné vinice nevyskytují . Hlavními plodinami, které se v 18.století pěstovaly, byly zejména proso a pohanka, jenž byly postupně v 19.století vytlačeny pšenicí, žitem, ječmenem, bramborami a cukrovou řepou. Kukuřice se v hospodářství selských usedlostí začala prosazovat až na přelomu 20.století. Z hospodářských zvířat mívali sedláci i někteří z domkařů krávy a kozy, chov ovcí se zde výrazně nevyskytoval a od poloviny 19.století se rozšířil ve větší míře chov hus. Dále zde bylo běžné chování slepic, králíků a prasat, na nichž byla postavena obživa drobných rolníků i hospodařících havířů. (srov.Fojtík.K.:1961)
Domácnosti, jejichž členové byly zaměstnáni v dolech nebo strojírnách a železárnách, postupně omezili hospodaření pouze na malý kousek půdy blízko vesnice. Odklon obyvatel Zbýšova od zemědělského hospodaření nastal (zejména) po roce 1953, kdy bylo zrušeno lístkové zásobování obyvatelstva a byl dokončen kolektivizací v roce 1958. Jednotné zemědělské družstvo bylo zřízeno v souladu s tehdejší politikou na movitém i nemovitém majetku zemědělsky hospodařícího obyvatelstva, kteří se s rozdílnou mírou dobrovolnosti stali členy družstva. Samostatně hospodařící JZD ve Zbýšově zaniká v roce 1973, když bylo sloučeno s nově vzniklým družstvem, v němž se sjednotila zemědělská družstva z okolních vesnic s centrálním sídlem v sousední vesnici Zakřany.
Od konce 18.století jsou dějiny Zbýšova, jakožto i celého Rosicko – oslavanska těsně spojeny se založením a rozmachem dolování – viz 3.2. Doly na kamenné uhlí podstatně změnily tvář celého regionu. Do vesnic, které byly ještě v polovině 18.století malými osadami, proudilo nové obyvatelstvo, kraj byl protkán novými silnicemi a pomalu vystupoval ze své izolace. Zemědělská oblast se tak postupně přetvářela v kamenouhelný revír. S rozvojem oblasti jako průmyslové zóny se stěhuje do Zbýšova nové obyvatelstvo nejen ze všech koutů Moravy, ale také z Čech a později též ze Slovenska. Počátkem 17.století měl Zbýšov 29 domů, po třicetileté válce však zůstalo obydlených pouze 16. V roce 1790 zde bylo 53 domů s 313 obyvateli, ale v roce 1890 zde stálo již 128 domů s 1624 obyvateli. Za tzv. I.republiky vzrostl počet obyvatel obce a v roce 1928 měl Zbýšov již 255 čísel a 1980 obyvatel. S růstem obyvatelstva se mění i ráz původem zemědělské obce. Od roku 1900 v obci působí Sokol a Slavoj, včelaři, chovatelé drobného hospodářského zvířectva, hasičský sbor i čtenářský spolek. Se stoupajícím počtem obyvatelstva stoupala i činnost politická, v té době působí v obci několik politických stran socíálnědemokratická, komunistická, národnědemokratická, národněsocialistická, strana lidová, republikáni, živnostensko-obchodnická i agrárníci. Většinu mužské populace Zbýšova tvořili havíři a koksaři, dále 24 rolníků a 53 živnostníků. Část občanů již tehdy dojížděla za prací do nedalekého Brna. V roce 1913 je Zbýšov elektricky osvětlen, roku 1922 byla zřízena obecní knihovna a o dva roky později byl postaven „Dělnický dům“. V roce 1932 byl ve Zbýšově konečně zbudován obecní vodovod , čímž se podařilo zamezit dalším epidemiím břišního tyfu, při kterých v letech 1906, 1920 a 1930 došlo i k úmrtím mezi obyvateli dělnických kolonií.
Po válečných událostech, vítězství komunistů v roce 1946 a únorovém převratu roku 1948 vzrůstá těžba uhlí a s ní se zvyšuje i počet obyvatel v obci. V roce 1950 žije ve Zbýšově 2215 obyvatel a mnozí další sem dojíždějí za prací. V 60.letech byla vybudována rozsáhlá hornická sídliště, čtvrť Sička, obchodní i zdravotní středisko a Zbýšov získává současnou podobu. V roce 1961 má Zbýšov již 3871 obyvatel a růst počtu obyvatel pokračuje až do konce 80. let, kdy zde v roce 1980 žije 4484 obyvatel. Tento počet je nejvyšší v historii obce a od té doby postupně klesá až k současnému stavu, který činí k roku 2001 3863 obyvatel (viz.tab.č.1). Pokles obyvatelstva byl zapříčiněn zejména omezením pracovních příležitostí v uhelných dolech v obci i regionu, část horníků i s rodinami se přestěhovala za prací do jiných regionů, kde pokračovala těžba uhlí a do obce se nestěhovali ve větším počtu noví lidé. V neposlední řadě souvisí pokles obyvatelstva také s celospolečenským poklesem natality obyvatelstva.
Přestože obec několikrát usilovala již v 30.letech o povýšení na město, status města je Zbýšovu udělen teprve 1.ledna 1965. Současný znak byl obci přiznán v roce 1976.
Po válečných událostech, vítězství komunistů v roce 1946 a únorovém převratu roku 1948 vzrůstá těžba uhlí a s ní se zvyšuje i počet obyvatel v obci. V roce 1950 žije ve Zbýšově 2215 obyvatel a mnozí další sem dojíždějí za prací. V 60.letech byla vybudována rozsáhlá hornická sídliště, čtvrť Sička, obchodní i zdravotní středisko a Zbýšov získává současnou podobu. V roce 1961 má Zbýšov již 3871 obyvatel a růst počtu obyvatel pokračuje až do konce 80. let, kdy zde v roce 1980 žije 4484 obyvatel. Tento počet je nejvyšší v historii obce a od té doby postupně klesá až k současnému stavu, který činí k roku 2001 3863 obyvatel (viz.tab.č.1). Pokles obyvatelstva byl zapříčiněn zejména omezením pracovních příležitostí v uhelných dolech v obci i regionu, část horníků i s rodinami se přestěhovala za prací do jiných regionů, kde pokračovala těžba uhlí a do obce se nestěhovali ve větším počtu noví lidé. V neposlední řadě souvisí pokles obyvatelstva také s celospolečenským poklesem natality obyvatelstva.
Přestože obec několikrát usilovala již v 30.letech o povýšení na město, status města je Zbýšovu udělen teprve 1.ledna 1965. Současný znak byl obci přiznán v roce 1976.
autor: Martin LEIKEP
Žádné komentáře:
Okomentovat